piatok 19. novembra 2010

Bloyova Mária Antoinetta


"Marie Antoinetta narodila sa v den Dušiček.
Cirkev pěla o Hněvu a hrozném zasedání spravedlivého Soudce.
Ve všech katolických svatyních rozléhaly se nářky živých, prosících za nebožtíky.

Marie Antoinetta. plavovlasá Rytířka Smrti
děsivější a krásnejší než ona symbolická kositelka Albrechta Dührera,
Marie Antoinetta, arcikněžna Svaté Říše Sedmi Bolestí,
přišla na denní světlo do tohoto smutku dní,
střemhlav se vrhajíc z l
ůna mateřského do smutečnách povijanů svého osudu. Její první pláč novorozeňátka zdál se asi jakoby ozvenou strašné Hymny cirkevní, a tato ozvěna v její ubohé duši nikdy neměla konce."

(Nielen) čitateľský zážitok z čítania Leona Bloya neviem snáď porovnať s čítaním žiadneho iného autora. Bloy má všetko: postoj, literárnu kvalitu i býčiu silu za každým slovom, ktoré napíše. Jeho diela sú krásne akoby ste sledovali najkrajšie iluminácie, či počúvali nádherné piesne. Je to pritom mocný obranca viery a dobra. Presne vedel aké miesto určil mu v stvorenom svete vládca Všehomíra a toto neochvejne a neustále zastával, pripomínajúc nám slávu zašlých dní, kedy sa ešte pôvodný spoločenský poriadok neváľal v ruinách.

V knihe Rytierka smrti z roku 1877 vydal nádherné svedectvo utrpenia jeho veličenstva najkresťanskejšej kráľovnej Márie Antoinetty, manželky Ľudovíta XVI., trýznenej a popravenej mrzkými francúzskymi revolucionármi. Predstavuje v ňom francúzsku kráľovnú, dcéru rodu Habsburského, nie ako kanonizovanú sväticu, lež ako stelesnenie prečistého vzdoru proti zločinnej vláde lumpov. Ako vzor kontrarevolučnej myšlienky, zmierčiu obetu, ktorá vykupuje svoj ľud vlastnou nevinnou krvou preliatou nenásytnými žrecmi revolúcie.

"Toť prý zahájení nové společnosti a konec starého světa. Já odkrývám v tom Konec ZÁKONA SALICKÉHO, a toto právě nezpozorovala velikolepá pitomost revolucionářská. Marie Antoinetta učinila jako Sv. Diviš. Zdvihla svou hlavu uťatou a jala se kráčet a panovati sama jediná, držíc tuto hlavu v ruce. Vládou trvanlivou, jež nebudou moci od nynejška vyhladiti ani vzpoury, ani popraviště, ani fusillada, ani dělové kartáče, ani požáry měst sídělných. Kráľovna Guillotinovaná, první toho jména, bude kralovati nade všemi korunami králův a císařův a nad sprostým náčelkem našich parlamentních purkrabí. A to až do té doby, kdy uhasne v Evropě srdce posledního muže, poslední stud poslední ženy a poslední jiskra rytířských rozhorčení vědomí křesťanského!"; tak píše Bloy.

Vedomia, ktoré práve vtedy začalo sa vytrácať a potláčať. Bloy to presne popisuje slovami: "Bylo li kdy co malé, bylo to osmnácte století. Na objevení jeho velikosti bylo zapotřebí heroického bačkorářství devatenáctého století a dutého pedantství našich doktrinářů. Malost osmnáctého století jest zcela původní a náleží jemu samotnému.
Ať je uvážíme s kterékoliv stránky, jeho mravy nebo umění, jeho politiku, nebo filosofii, nenajdeme v něm ani nejnepatrnější stopy krásy, nebo lidské síly."
A odmeriava ďalej mierou presnou, dobre natrasenou: "Opice vstupuje na místo nášho Pána Ježíše Krista a leze po všech oltářích. Jestiť pod jménom Voltairovým předposledním vtelením Molochovým a jeho posledním avatárem, než dojde Robespierra, jenž uvede ve skutek definitivní nádheru jejího úplného vykříšení. Než bude píti krev, požírá duše a ukonáva svoji ďábelskou chut."

Bol to vek hrmotné vzostupu nového pohanstva zaštíteného arci encyklopedickou matematikou sekulárnych poučiek. "Kartheziánské nahražení Boha svým já ve všech oborech politiky i vědy, nahražení zákona poslušnosti papírem, úplné přelití konstitucí, nenadálé odhalení Práv Člověkových, systém přírodní, systém úvěrní, systémy atheismu a bankrotu, zničení výsad šlechtických a inaugurace výsad luzy, té posvétné luzy, jenž na konec bude míti své básníky a později svoji tichou kapličku a sv
ůj mystický vitrail v kathedrále Micheletově, inspirovaného rektora Paralipomen nactiutrhání."

V tomto veku úbohá kráľovná drvená bola dvorskou etiketou, tuhou a neúprosnou, ktorá snáď hodila sa jedine k Ľudovítovi XIV. Bloy vidí stratu jej zmyslu už v panovaní Ľudovíta XV., ktorý zetiketoval i cudzoložstvo. V čom sa mu Ľudovít XVI. našťastie nepodobal, no i to obrátilo sa v konečnom dôsledku voči cnostnej kráľovnej, čo chcela sa zbaviť cudzoložníc bývalého kráľa a sama sa nadôvažok stala obeťou ohovárania. Bloy poukazuje na to, že pre ňu nebolo odpustenia, odpustenia ani len pre jej dobrotu, cudnosť, dôvtip, či dobrodenia, ktoré preukazovala chudobným.

Veľká kráľovná bola pritom opakom manžela svojho, ktorý hoc preukázal zoči-voči revolúcii i hrdinstvo, nebol schopný sa jej brániť. A kráľovná pritom pre obranu majestátu jeho robí, čo môže. "Marie Antoinetta, dychtivá jednání hrdinského, že by až, býti sama, byla zachránila monarchii a věčně přikovaná k tomuto zoufalému solecismu královskému a manželskému, vyrážela leckdy v rozhorčené úsudky, jež tvrději tíží paměť Ľudovíta XVI. než ortel jeho vrahů."

Ona bola tou hrdou nositeľkou božského Práva na vládu, ktorého sa tak žalostne nedostávalo jej manželovi. Práva pre ktoré dostal sa i náš blahoslavený cisár Karol Habsburský do trpkého a smrtonostného exilu. Lež "Ľudovít XVI. byl podstatou králem devatenáctého století. Měl minutu velikosti, nic více a tou byla, běda jeho poslední minuta.

Nakoniec Bloy i ostudný proces proti kráľovnej pojednáva. Ohavnosť tak
požadovanú zločinnou zberbou sansculottskou, pre ktorú poprava kráľa bola málo. Bolo treba ponížiť a zadupať túto levicu v rúchu kráľovskom, túto ľaliu, čo neseje a nežne. "Nenávist, Závisť, Hněv, Generální to stavové všech nízkých vášní tak zběsile volaly po tom dlouho...".

De Maistre odhalil, že meradlom spravodlivosti je kat a že sa jej tu nedostávalo toho znakom bol strašlivý Fouquier-Tinville, autora sprostej obžaloby. ("Táto proslulá obžaloba, v níž nejpodlejší a nejkrvilačnější tupení jest násobeno neyměrnou hloupostí, zajisté by si nezasloužila, by byla vylovena ze své propasti lidských výkal
ův a by byla vyťažena na světlo našeho slunca, kdyby se v ní neukazovalo jakési zjevení pravého génia revolucinářského, kterého De Maistre prohlásil satanským"). Bolo treba vraždy kráľovnej, bolo jej treba dodať na hlavu tento strašný, okázalý a krásny diadém. Bloy pripomína že táto je kráľovnou zmierenia za hriechy pokolenia Sv. Ľudovíta. Tak pije kalich horkosti až do dna, trýznená ako predobraz obetí nezastaviteľného revolučného stroja, čo dodnes krúti sa bez prestania.

"Na droby sansculottové! Marie Antoinetta je odsouzena. To znamená, že ji setnou hlavu, neboť již není jiných trest
ů, ať na jakýkoliv přečin. Divoucí hbitost revolucionářské spravedlnosti! Řízení, praví jeden očitý svědek bylo zakončeno v půl páté ráno tímto nálezem Tribunálu, odsuzujícím ji na smrt... Na vlas ve čvrt na jednu s odpoledne její hlava padla pod mstící ocelí zákonův."

Tak padla kráľovná, ktorú videla a modlila sa za ňu bl. Katarína Emmerichová vo väzení. Padla aby kráľovstvo jej naďalej trvalo v srdciach našich. "Historie ubohé královny má jen čtyři řádky před Bohem Narodila se v den slz, žila část svého života v slzách potlačovaných, své poslední dni v slzách prolévaných deštěm, přívaly a posléze smrt, podnět k tolika jiným slzám, byla Dies irae pohrobení jisté Tradice, jisté Aristokracie, jistého Trůnu a jistého Světa."

Tak Bloy vytesal pamätník trpiteľského diela kráľovnej, čo pristal jej ako náhrdelník, čo nosila hrde na hrudi pripamätuvajúc nám ju tak so všetkou krásou umenia toho, aby sme tento krásny a predivný obraz nosili v srdci, hoc je i obrazom krásy natoľko morálnej, krásy natoľko ľudskej a nie božskej i preto však mocnejšej pre nás, čo o túto stojíme i naďalej.

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára