sobota 5. februára 2011

Starec z Hory - z denníka Leona Bloya I.


Starec z Hory., Denník autorov 1907-1910, Dobré Dílo, Svazek Desátý, október R. P. 1913, Antonín Ludvík Stříž v Osvietimanech na Morave

preložil Otto Albert Tichý, MCMXIII.,

1907


10. október 1907

"Ptám se někdy sebe, netřeba-li odejít. Stávam se jaksi starcem. Valná část nepřátel, kterých jsem si naplodil v dobách Zoufalce, pomřela. Shledám se bez nepřátel, situace sice nová, nepochopitelná, neudržitelná. Naploditi si jiných v mém věku, toť žádati příliš. Jest pravda, že Ta, která pláče snadno by byla podnětem k novému rejstříku, hodně objemnému."

17. október 1907

"Neprízeň k La Salettě v Římě. Aby zvítězila pravda, bylo by třeba papeže ze Středověku, papeže velikého, majícího dosti energie by rozbil jedním rázem římské Kongregace, které jsou hanbou a bídou Církve po dvě nebo tři století. La Saletta, d ůstojnosti Papežství ani nemluvě, vyžadovala by povaliti na vždy Kongregaci Indeksu, Kongregaci Obřadův a snad také Kongregaci Svatého Officia zvanou Inkvisice. Ale Pius X. není snad označen. Melanie to předpověděla ješte než byl zvolen: "Nástupce Lva XIII. nepromluví." Ve světe katolíckém neví se o tomto hrozném útlaku páchaném na Papežích Kongregacemi. Pius IX. a Lev XIII. tím úpěli, ale ani jeden po stoletích neodvážil vyhladiti těchto "střelců" v sutanách, těchto nepřemožitelných symonistů, jimiž andělé jsou zastrašeni."

24. október 1907

"Jaké spěvy skladá Bůh z našich hříchů a našich bolestí."

27. október 1907

"Ještě Talleyrand, tento původce konkordátu asi že ohromil ďábla a jeho poučná smrt, zaznamenaná Dupanloupem mě děsí. Zákulisí historie pozná se teprve až na Soudě posledním a výkřik hrůzy vezměrné to bude, jenž zhasí světy."

5. november 1907

"Proč se nerozzuří ještě krvavé pronásledovaní? Poněvadž démonovi nelze se rozhodnouti. Ví, že v deseti, nebo dvaceti tisících odpadlíků, kterými si je jist, bude jeden mučedník a to mu naháni strach."

8. november 1907

"Bohatci jsou takoví, Nezasluhují si by dávali a to jest jejich strašlivým trestem."

24. november 1907

"Leone Bloy, več doufáš? V to, več slušno doufati, totiž, že Bůh vzkřísí Francii, jež jest královstvím jeho Matky a jíž potřebuje, ale teprve po příšerné smrti, které již neujde."

1908

6. január 1908

„Ponevadž jsem pevně přesvědčen, že všetka taková práce jest marna: po šedesáti letech výslovné a vpravdě ďábelské neposlušnosti Svaté Panny vše, do čeho se křesťané dají, už předem je stiženo jalovostí. Možno ještě působiti na několik duší osamocených, jsme li výjimečně požehnáni, ale nikoliv na skupiny a ještě méně davy. Na zlo od nynejška není léku. Jsou už jenom strašlivé tresty a nekonečná zoufalství. Jest už jenom brémě tížící. Jest už jenom zavržení nebo mučednictví.“


16. január 1908 – Jakubovi a Raise Maritainovým

„Myslívám na Vás často a velice zamilovaně, a nepíšu Vám nikdy. Vysvětlete to. Zvláště dnes ráno, při mši vzpomínka na Vás mně navštívila s silou neobyčejnou. Co asi děláte a kde jste o 7 hodinách? Měl jsem pocit, jako bych už se shříval na vás pláče něhou. Nejsem už schopen než jediné modlitby: Učiň z nás Světce!“


5. február 1908

„Jsem v utrpení tělesném i duševním, nesmírně smuten a znaven. Vše, co vidím a slyším, zraňuje ve mne cit spravedlnosti do nejzažších hloubek. Jsem umírající žíyí, který by měl kolem sebe jenom potoky rtuti nebo řeky roztaveného olova v dubnu očistcovém.

Mgr. Amette, nynejší arcibiskup pařížský, ale zvláště arcibiskup Paříže nynenjší, vydal pastýřský list, v nemž vyjadřuje svoje mínění (tak úctyhodné jak úpřimné), že zesnulému netřeba modliteb! Ve dvou dnech, co tělo tohto světce bylo vystaveno, čtyricet tisíc osob, jak se mi tvrdí, dalo se dotýkati věcí, asi v nadéji, že sej im pred očima přemění v zlato. Ale neslyšel jsem o žádném zázraku.

Uvažuju, jakého přijetí se asi dostane mé knize v takovém světe. Patrně, že prvním gestem bude udusiti ji pod sutanami. Ale přece jest možno, že zrcadlo spravedlnosti to nedovolí. Potom jaké divadlo! Jaké skučení šakalů.“


13. február 1908

„Ohlasuje se, že popel (!) Zolův bude 2. dubna v týdnu Laetare přenesen do Pantheonu, a že tento dovoz drahocenného svinstva bude za 40 000 franků. Pravili mi, že marně Carnot chtěl zabrániti ceremonii prehlašuje, že se vystěhuje jímán hrůzou, že by viděl, jak ukládají mršinu Zolovou v sousedství jejich rodinné hniloby, a toto gesto mě bavilo. Běda! Ničeho krásneho již se nemožno nadíti.“


14. februára 1908 Jakubovi a Raise Maritainovým

„… Jsem toho mínění, že těm, kteří mě milují, kteří jsou se mnou, netřeba se báti. Jenom ničeho nepovoliti démonovi, ani vlásku. Jestliže kněží ztratí víru tak dalece, že už ani nevěří ve svou výsadu eksorcistů a nijak jí neužívají, jest to neštěstí hrozné. Toť děsná zpronevěra, kterou nenapravitelně jsou vydání nejhorším nepřátelům osoby domnele hysterické, jimiž se zaplavují nemocnice. Neboť víte, že ďábel jest strašlivý záletník, jenž vyhledává zvláště žen. Ale nám laikům přímo není možno nic a není se nám o nic pokoušeti. Vypuzovati ďábla bylo by pro nás tak opovážlivým, jako vrhati se do propasti, spoléhajíc na anděly, že nás ponesou. My máme jenom modlitbu, jejíž moc jest nevypočítelna, nekonečně více nežli vzdálenost země od nepostřehnutelných hvězd. Dlužno vám přestávati na tomto, moji miláčkové, a chrániti se pozorně, byste nechodili tam, kde vám není co činiti. Váš kmotr z Návrší, který jest bronz plný moudrosti, nastupuje zvláště na tuto věc. A nyní vrátím se ako pes sv. Petra k svému Nezaprodatelnému, která jest jakýmsi zvracením.“


15. februára 1908

„… Mluvíte velice dobře o Naší Paní, kterou tento svět rozplakal už před dvaašedesáti lety, kdy byl dozajistě méně šeredný než dnes. Ano, jeho šrednost jest viditelná, jest strašlivá, ale šerednost neviditelná, jeho pravá šerednost, kdo té by vypovědel? Uvažte, že víra jest mrtvá, křesťanství pohřbeno. Katolíci jsou tak hluboko nevěrni, odpřírodněni, zblbeni, zvláště v Kléru, že se považují za hromosvody, zatím co nedovedou býti leč magnety blesku. Dá li jim Bůh milost, o čemž nekonečne pochybuju, nebude to jako v Sodomě pro deset spravedlivých a ani těch se nenašlo, ale se zřením na nepříčetný dav obžerců. Tisíc křesťanů bezúhonných a vyvrhovaných Bohem bude snad ušetřeno a z ohledu na nějakou chudou kurvu, která bude nalezena schopnou milosrdenství. Naše Paní řeklato to vše spůsobem sotva odlišným a právě proto sej í neodpouští.“


20. marca 1908

„Včerejší sezení ve Snemovně, ve kterém Barrés protestoval proti prenesení Zoly do Panthenonu. Přátele Zolovi jsou pitomi a hnusni. Barrés neméně, ale jest návdavkem ještě pokrytec. Mizera ví nebo měl by vědeti, co by bylo třeba odpovědati prasatům, jež chtějí tuhle apotheosu, ale chrání se toho jak se patří, neboť se dlužno připodobniti davu parlamentnímu tak jako davu voličskému nebo davu akademickému. Není dovoleno rozhnévati si chodník. Potom se dohodnou a rozeznají nevím jakou zásluhu na Zolovi, citujú s úctou Anatole France, obdivují Victora Huga a Berthelota a ukazují jí víceméně příznivými průkopníky tomuto novému společníku jejich mrchoviště, Pantheonu. Mluví o pornografii, literárním svinstvu atd., přece však nepřekročují pravé míry: ale o jediné věci, kterou dlužno říci, o urážce Boha a křesťanského národa, o strašlivém zapření projevovaném hanebnou a grotesknou ceremonií, jež se připravuje, o tom se pozorně ani slovíčkem nezavadí, předne že se ani nevěří v eksistenci Boží, potom a zvláště proto, že se nechce býti směšným a povaliti si popularitu. To jsou všichni dohromady ať pro nebo proti ohromným stádem hovad smradlavých, smradu rovného a nezamenatilného.“


6. apríla 1908

„Rozkoš nekonečná, věčná nebude z toho, že uvidíme Boha, nýbrž ze zase uvidíme Boha. Z této myšlenky rozplývame se v slzách.“


10. apríla 1908

„…Otázka vydavatele jest nesnadná. Bídou všech těchto ubohých lidí jest, když věří, že třeba hrdinství, by se šlo se mnou (odvažuji se říci to slovo) a oni přiznávějí, že ho nemají ani atomu. Jest hrozné říci si, že přesne hrdinství jest jedinou věcí, která se bude žádati na každém z nás. Lidé převelicí, pověstní kazatelé o kterých se mínií, že měli génia nejomamnějšího a kteří mlovívali vznešeným knížatům s požárním vědrem převráceným na jejich pyšná čela; ano i titio marně se pokoušeli udělati z Utrpení obecné rčení. Ježíš Kristus neumírá za buržoy (kteří ho nikterak nepotřebují). Jakkoliv chcete vrahy, za zloděje, za necudy, ale za domácé pány!!! Bylo by třeba činžovních kvitancií a stvrzenek výběrčího, by se vešlo do Ráje! Táto myšlenka není snad žert. Není na rozesmátí ani na vzouření bezmocného vzteku. Působí prostě zmutek nejbolestnější, jakousi úzkost, která dojde až k Potu Krvavému, jsme-li Bohem.

Ze svého okna vidím na ulici chudou osmasedmdesátelitou stařenu sedícií na kmeni chodníku. Nepláče na štěstí. Pro nějaké opozdení vzali je všecko až na několik bezcenných kousků nábytku, na jehož prevoz, kam nevím, dohlíží s nebezpečím, že bude zasypána nadávkami nosičů, kterých nebude mít zač opíti. Jediná věc jakési ceny, kterou měla, chudičké piáno, jediná pomoc její churavé dcery žijíci s ní z několika špatně placených hodin, bylo jí zadrženo s ostatními věcmi usmívavou a neusmířitelnou vůli ženy, která vykonáva svoji velikonoční správu Boží se srdcem lehkým. Učinili jsme, co nám bylo možno, sami se vydávajíce v nebezpečí. A to není nic. A takových jako ona, jest na sto tisíc! Ubohá bolestná stařena! Jednou jsem myslel, že vidím Marii na Hoře.“


19. apríla 1908

„Farář vykládá svoje nesnáze penenžní s kazatelny a žádá o podporu svých farníků. Zatím, čo říkal tyto cifry, slyšel jsem jakoby šumot všech duší na útěku. Plískanice, deště a sněhu po svatých dnech, jež byly velice krásné. Lze očekávat utěšující zděšení buržoů.“


27. apríla 1908

„Dozvědel jsem se hrozné věci. Poprsí obžery Zoly nedávno se hřmotem odhalované v Suprenes bylo prý ulito z bronzu zvonů zabraného a uloupeného kostela.“


19. mája 1908

„První přijímaní Magdalenino. Bylo směšno a přeuboho snažiti se, aby se povědělo, co se děje v takový den, co se děje v hlubinách jistých duší. Ostatně v této farnosti tak málo křesťanské, jako není žádná farnost v Paříži, nebo obvodě městském, byla ovšem hrůza z přítomnosti rodičů, přeohavných buržoů, kterým se nelze vyhnouti, které jsme dohnáni poslouchati a kteří misí strašlivou hořkost do každého božského medu.

Posléze Magdalena měla mnoho modliteb, byloť s ní několik přátel Božích, na blízku nebo zdáli. Přijímala jistě s celým svým srdcem. Zítra přijme svátost biřmování. Hle, co se přihodilo krásného a dojemného. Právě, když se dítě zdvihlo, by šlo vstříc Ježíši, rozespívalo se Handelovo Largo se zázračných houslí. Byl to náš podivuhodný přítel Eugen Borrel, který schávlně přišel s tímto překvapěním. Dojmy tyto zůstavají po celý život. Zdá se mi, že naše Magdalena jest nejkrásnejší mezi všemi těmito děťmi a její čelo, zdá se nám, jistě vyžařuje více světla než ostatní čela. Co mně se týče, nepřestávam pociťovati u srdce ono dávné škubání láskou, jež znám od dětství, které slove se mučednictví, a modlím se, seč jsem, za svoje dítě.“


20. mája 1908

„Biřmování. Tento obřad poskytl mi možnost, bych viděl z blízka a slyšel Msg. Ametta, našeho nového arcibiskupa. Nemožno býti méně imposantným, ambrosiánským, dozajista. Postava vycvičeného lišáka, výmluvnosť žádná. Ale řekl dětem, co jim bylo říci, účinkem neomylného péra, jež jest části biskupského nářadí v každé diecézi. U dveří čekal na něho automobil. Co na tom, Magdalena přijala Ducha Svatého!“


22. mája 1908 – mladému dievčaťu:

„Moje nejlepší knihy a moje nejlepší radosti vyšly z mého utrpení, jež bylo veliké a dlouho trvalo. Jste povoláná i vy k životu bolestnému ? Odvažuju se říci, že v to doufám. Takto a nikdy jinak nečiní Bůh se svými přáteli, dušemi privilegovanými, předurčenými, vyhraženými pro lásku vyšší, mezi nimiž – v hodinu označenou a patrně velice blízkou, - Naše Paní Sedmibolestná vyvolí si svoje drahé apoštoly, muže i ženy, kteří budou Apoštolu Posledních Dob, prorokovanými Jí samou na La Salettě.

Jste zbavena tam dole, jak pravíte, každodenního přijímaní, které dav domněle křesťanský považuje za cosi nad povinností a jež jest dle pravdy tuhým závazkem, PANEM NOSTRUM QUOTIDIANUM. Kdo nepřijíma každý den, není křesťanem, vyjma že by se naskytla překážka nezdolná. Jest tomu tak u vás? Tu jest snad vůli Boží uložiti Vám tuto zkoužku. Zde vám nemohu dáti rady žádné… Vše co vím jest toto: Raději bych se vydal v nejvetší nebezpečí, než býti zbaven každodenního přijímaní. Jak by Ježíš mohl odporovati duši umírajíci hladem a žádající jísti jeho Tělo? Není Svátost něco tak zložitého. Jest to zcela prostě nesmírná důvera v Boha.“


29. mája 1908

„Úděsná myšlenka Johančina při tekstu: Per speculumin in aenigmate. Rozkoše tohto světa jsou dost možná tresty pekelné spatřované na ruby, v zrcadle.“


5. júna 1908

„Četl jsem velice prostřední zprávy o potupné ceremonii, nelze si pomysliti nic sprostšího, ani hloupějšího. Oslavovatelé Zolovi jsou nečistí politici naprosto nevěřící tomu, co dělají, a jsou dohnání zbaviti se popularity, sesměšňujíce se, aby poslechli pánů tajných a hnusných, kterých jim možno toliko nenáviděti, jako démonové nenávidí démonů. Co se týče ostatních, kterým Zola nahání hrůzy a kteří jsou dav, ti svolují zbaběle a potupně jako otroci pacholků, jimiž se stali.“

pokračovanie na budúce

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára