sobota 21. júla 2012

Konservativismus jako umění porážky


Napísal Szczepan Twardoch

 Napoleon prokázal své geniální strategické myšlení… a čekala ho prohra. Vrcholem strategického umění nebyly vítězné bitvy u Marenga, Wagramu nebo Slavkova, nýbrž překročení Bereziny, tedy ono tragické završení tažení na Moskvu.

Je to očividný paradox. Strategie by měla být uměním vítězství. Nicméně největší výzvou pro stratéga je čelit podmínkám, v nichž je skutečné vítězství nemožné a za úspěch se považuje zmenšení rozsahu porážky. Napoleon jako politik selhal: to on nese odpovědnost za neblahé rozhodnutí zaútočit na Rusko, on je také původcem řady značných strategických chyb. Místo toho, aby po dobytí Litvy a Běloruska počkal dokud nenastane jaro, vyrazil vpřed, čímž znásobil omyl Karla XII., který tak nějak na vlastní přání vyměnil vítězství u Narvy za ostudnou porážku u Poltavy. Napoleon, byť s vědomím porážky, ukazuje své strategické mistrovství, když oklame několikanásobně silnější, dobře živené a odpočaté ruské síly. Se svým demoralizovaným, oslabeným a hladovým vojskem, bez jezdectva a dělostřelectva, poráží jednu ruskou armádu a dosáhne věci téměř nemožné– překročí Berezinu. V bitvách Napoleon většinou zvítězil díky početní převaze (jeho zásluhou politika a stratéga velkého formátu bylo, že uměl tuto převahu na daném úseku získat) a lepším vojákům, ale u Bereziny je tomu jinak. Je jako šachový velmistr, který souhlasí s tím, že bude hrát bez věže a dámy, a pochopitelně prohrává, avšak způsobem svědčícím o jeho umění.
Hlavní hrdina románu knížete Giuseppeho Tomasa di Lampedusy Gepard, don Fabrizio, kníže ze Saliny, je umělcem prohry. Jeho konservativismus je virtuozitou porážky. Nikdo tak krásně neprohrává, jako skutečný aristokrat. Nese svou porážku stejným způsobem, jako dědí slávu svých předků – knížat. Aristokracie se dopustila jednoho neodpustitelného zločinu: vzdala se své ušlechtilosti, zvulgárněla, přestala být aristokracií.

„Ludvík XVI. jakožto král si své neštěstí zasloužil, poněvadž neovládal své řemeslo. Jakožto člověk si ho nezasloužil. Vyobcoval se z národa ctnostmi,“ napsal Antoine de Rivarol.
Skláním se před lidskou, křesťanskou pokorou Ludvíka XVI. a hrdostí, s níž stoupá na gilotinu; nicméně jím pohrdám jako monarchou, neboť jako potomek Huga Kapeta měl zvítězit, nikoli umírat s hrdostí… Ludvík XVI. stínající královražedná nedochůdčata by snad ztratil něco ze své svatosti, ale byl by skutečným králem. Citujme znovu Rivarola (protože žádný spisovatel nebyl tehdy tak blízko událostem): „Kdyby Ludvík XVI. zemřel 10. srpna se zbraní v ruce, pak by jeho krev bohatěji zúrodnila lilie. Smrt na popravišti uprostřed mlčení zástupů zůstane navždy cejchem – pro národ, pro trůn, a dokonce i pro představivost.“
  Stejně jako Rivarol bych byl raději, kdyby si dějiny tohoto dobrotivého krále-tlouštíka zapamatovaly jako krvavého tyrana, který tvrdě potřel vzpouru: nařídil střílet do davu prostitutek a kramářek mířících do Versailles, popravil Robespierra, nechal lámat v kole Fouchého a Marata… Charlotta Cordayová by se pak provdala za milého chlapce, povila mu kupů dětí a historici by nikdy nezaznamenali její jméno. Chateaubriand by se možná stal druhým Michelem de Montaignem a mladý poručík dělostřelectva, nějaký Napoleon Bonaparte, by se oddával svým koníčkům: opevněním a modernizaci děl. Možná by se stal nástupcem Gribevaula a Vaubana? A nebo by se snad vrátil, veden svými mladickými sny, na Korsiku, kde by společně s Pasqualem Paolim rozpoutal další povstání proti Francouzům? Kdyby se Ludvík XVI. zachoval tak, jak měl, možná by mladý Bonaparte skončil na popravišti v Ajacciu, přičemž by vykřikoval: „Ať zhyne Francie!“… A mladý vendéeský šlechtic Henri de la Rochejaquelein by nadšeně pročítal rytířské romány, nadávaje na osud, který mu nadělil žít v nudné době, kdy člověk nemůže prokázat šílenou odvahu…

Kníže ze Saliny jako aristokrat tedy nese břímě odpovědnosti za svoji porážku. Cítí, že jediné, co mu zbylo, je styl. A proto prohrává co nejkrásněji. Neztrácí důstojnost, třebaže vše ztrácí. Se silami, které mu zbyly, tedy svou ctí, hrdostí, vznešeností, vším, čím převyšuje plebeje, zachází mistrovsky. Vesnické volby jsou jeho Berezinou.

Je tedy konservativismus uměním kompromisů? Je to hezká vize: velkodušně dovolujeme jisté ústupky, přičemž neochvějně trváme na nejdůležitějším jádru zásad. Taková koncepce vyžaduje dovedností kartografa, nutných k vytýčení jasné, nepřekročitelné hranice.

A to je samozřejmě nemožné. Tváří v tvář umění kompromisu se každá hranice bude vždy jevit jako zbytečná, škodlivá tvrdohlavost. Ba co hůř, jako neelegantní a provinční tvrdohlavost. Vždyť lze vždycky udělat další, malý krok zpět (ó ano, tentokrát už opravdu poslední!) a ustoupit. Ale na samém konci cesty, do níž otiskujeme své krůčky, najdeme pokaždé tu stejnou propast.
Jak se mýlí mladý Tancredi. Jak groteskně se mýlí všichni, kteří dnes s nadějí a úsměvem opakují: „Musí se hodně změnit, aby vše zůstalo při starém.“

Můj milý Tancredi, nepomůže manželství s půvabnou dcerou bohatého parvenu; tak se nezachraňuje rodové jmění, tak se špiní. Pochopitelně, co jiného lze dělat? Zkrachovat? Žebrák-alkoholik, který vypraví v hospodě u vysomrované vodky o svém otci-baronovi?
Alternativa mezi malými kompromisy a zánikem je, bohužel, falešná. Je iluzí, krásnou iluzí, že lze ještě něco dělat. Není to však ani, jak by řekli nenapravitelní optimisté, volba menšího zla. Je to prostě volba mezi jednou a druhou porážkou. Skutečná je pouze realita porážky.

Všechno se změní a nic nezůstane na svém místě, milý Tancredi. Nehovoříme přeci o nadcházející porážce! Mluvíme o realitě porážky, realitě, která se nás tak navýsost citelně dotýká…
Vše se už změnilo a nic nezůstalo postaru, odpovídám synovci Geparda.
Adolf Hitler koncem dubna 1945 vytvářel nové divize. Několik set zdemoralizovaných vojáků, vybavených pár náklaďáky jmenoval pancéřovou divizí, a nedokázal pochopit, proč taková divize neobstojí v konfrontaci se sovětskými tanky. Neopakujme stejnou chybu.

Stojíme tedy na křižovatce. Zpočátku běží obě cesty poblíž sebe, občas se dokonce protínají. Jednou cestou je umění kompromisu. Druhou je umění boje. Na první přijdou vhod dobré způsoby, na druhé samopal a pár krabic s municí. Obě cesty vedou do stejné propasti.

Rozlišení mezi konservatismem evolučním (zvaným též anglosaským, nebo jednoduše konservatismem) a konservatismem integrálním (tradicionalismem, románským konservatismem, jak kdo chce) se zde zdá být také důležité. Týká se absolutna.

Tyto dva konservatismy stojí, navzdory axiologické blízkosti, na opačných stranách barikády. Evolucionista ve vleku realpolitky uznává uzurpaci, s absolutnem svázaný tradicionalista odmítá uzurpaci přijmout.
Problém je v tom, že uzurpaci je to úplně u pr…e. Zajímá snad vítěze, kdo z poražených a spoutaných zajatců právě přísahá bojovat až do poslední kapky krve a který zvažuje jisté ústupky?
Jak komičtí byli kněží francouzské „konstituční“ církve! Milí evolucionisté, podívejte se pozorně na tento úsek dějin – revoluci žádný kompromis nestačí. Budete přesně tam, kde byli oni, a žalostně směšní. Kolikrát si lze slibovat, že dál už ani krok?

Nejsem žádný fotbalový odborník, ale když v osmdesáté minutě zápasu trenér mužstva, které prohrává 5:0, říká novinářům, že ještě není všechno ztraceno, neuniká mi jeho směšnost.

Kdosi hezky travestoval známé pořekadlo: v demokratické zemi slepců by jednooký nebyl králem, ale politickým okrajem. Ano, jednoocí, vidíte. Ale co z toho, když ostatní považují vaše zprávy za přeludy šílenců?

Je ještě třetí cesta. Člověk se může stát konservativním nihilistou jako Jünger, a s radostí pozorovat, jak společnost slepců vesele, za doprovodu hudby míří k propasti. Adam Wielomski popisuje rozdíl mezi de
Maistrem a Jüngerem následovně: „Evropská civilizace je ve stavu rozkladu, pravděpodobně nikdo a nic ji už nemůže zachránit, neboť levicově-sekulární infekce už prožrala všechny tkáně organismu. Žijeme v době ,soumraku Západu‘, v době rozkladu a úpadku. De Maistrův postoj je podle mě hoden konservativce – nesmířil se s myšlenkou konečného zániku, věřil, že Pravda nás může ještě zachránit, uchoval si ve svém srdci soupis zásad dokonce i tehdy, když je svět uznal za neplatné. Jünger oproti tomu propadl naprostému nihilismu a s nadšením pozoroval pád. Mě takováto vyhlídka nepůsobí žádné potěšení, a když před sebou vidím masy, davy, miliony barbarů v džínech a s náušnicemi v uších, jak se cpou u McDonalda hamburgery, tak bojuji, alespoň perem, za naši civilizaci, a pláču, když prohrávám. Ernst Jünger by nejraději na spáleništi naší civilizace skákal a radoval se, že padla spolu s rakovinou, která ji stravovala. Nepřijímám postoj německého radikála, byť mu velmi dobře rozumím“ (Adam Wielomski, „Konserwatywny nihilizm“, Pro Fide, Rege et Lege, č. 43).

 Velmi dobře rozumím postoji polského tradicionalisty. Chápu také, proč Wielomskému často vstupují slzy do očí. Ale raději si zaskáču s Jüngerem. Konec konců, všichni stejně jednoho dne staneme na spáleništi. Evolucionista zvolá: „Na plameny nehleďte, všechno ještě neshořelo, hasme společně s uzurpátory! Pravda, podpálili to oni, ale možná poznají svoji chybu a příště už budou moudřeji zacházet s ohněm.“ Tradicionalista řekne: „Sami zapálili, tak ať to hoří. My chceme uchránit před požárem základy.“ Kdežto Jünger vidí, že spálené trámy dávno pohřbily základy, a proto se raduje, že už je konec.
Zvednu nějakou drobnost a schovám ji do kapsy, snad úlomek fresky, mozaiky nebo ohořelou knihu. Ernst Jünger na mě s politováním pohlédne... co naplat, jsem sentimentální.

Joseph de Maistre zcela jistě nebyl o nic méně vnímavý. Jeho nejdůležitějším úspěchem patrně bylo, že se nenechal oklamat korunou Ludvíka XVIII., liliemi, které na více než půl století opět zavlály nad Francií. De Maistre věděl, že dekoracemi z překližky lze zakrýt zbořeniště vypáleného královského zámku, ale není možno jej obnovit. Rivarol podává svědectví o rozhovoru Ludvíka XV. s jistým dvořanem: král se ptá, kolik je hodin, dvořan odpovídá: „Je tolik hodin, kolik si Vaše výsost přeje.“ Ludvík XVIII. už mohl tak nanejvýš podvádět a tajně přetáčet ručičky hodin zpět. De Maistre, dokonce i za restaurace, skládá důvěru v Boha. Ví, že na zemi jsme už prohráli.

Ať už budeme věřit jako Joseph de Maistre, nebo se budeme prohýbat cynickým chechotem jako Ernst Jünger, i tak prohrajeme. Poddáme-li se evoluci, prohrajeme dvojnásob a budeme jen pro smích. V konečném zúčtování máme samozřejmě pravdu. Jestliže se zřekneme pýchy, snad Pán ocení naši věrnost...

*          *          *

Proč si tedy zvolit cestu porážky?

Když milovaný pes knížete dona Fabrizia Saliny chcípl, byl vycpán. Po sedmdesáti letech ho vyhodili na smetiště: „Když táhli tu trosku pryč, skleněné oči se na Concettu upřely s pokornou výčitkou věcí, které chceme vyřadit, které chceme zničit. O pár minut později to, co zbylo z Bendica, skončilo na dvoře v koutě, odkud odváželi každý den smetí. Když letěl z okna dolů, na okamžik změnil podobu: Bylo vidět čtyřnožce s dlouhými kníry, jak tančí ve vzduchu, a zdvižená pravá pracka jako by proklínala. Pak všecko došlo pokoje v hromádce kalného prachu“ (Giuseppe Tomasi di Lampedusa, Gepard, překl. Jaroslav Pokorný).

Uverejnené v časopise Fronda 32/2004. www.fronda.pl
Přeložil ACS pre  Národní myšlenku, odkiaľ je prebratý preklad www.narmyslenka.cz  

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára