sobota, 21. júla 2012

Konservativismus jako umění porážky


Napísal Szczepan Twardoch

 Napoleon prokázal své geniální strategické myšlení… a čekala ho prohra. Vrcholem strategického umění nebyly vítězné bitvy u Marenga, Wagramu nebo Slavkova, nýbrž překročení Bereziny, tedy ono tragické završení tažení na Moskvu.

Je to očividný paradox. Strategie by měla být uměním vítězství. Nicméně největší výzvou pro stratéga je čelit podmínkám, v nichž je skutečné vítězství nemožné a za úspěch se považuje zmenšení rozsahu porážky. Napoleon jako politik selhal: to on nese odpovědnost za neblahé rozhodnutí zaútočit na Rusko, on je také původcem řady značných strategických chyb. Místo toho, aby po dobytí Litvy a Běloruska počkal dokud nenastane jaro, vyrazil vpřed, čímž znásobil omyl Karla XII., který tak nějak na vlastní přání vyměnil vítězství u Narvy za ostudnou porážku u Poltavy. Napoleon, byť s vědomím porážky, ukazuje své strategické mistrovství, když oklame několikanásobně silnější, dobře živené a odpočaté ruské síly. Se svým demoralizovaným, oslabeným a hladovým vojskem, bez jezdectva a dělostřelectva, poráží jednu ruskou armádu a dosáhne věci téměř nemožné– překročí Berezinu. V bitvách Napoleon většinou zvítězil díky početní převaze (jeho zásluhou politika a stratéga velkého formátu bylo, že uměl tuto převahu na daném úseku získat) a lepším vojákům, ale u Bereziny je tomu jinak. Je jako šachový velmistr, který souhlasí s tím, že bude hrát bez věže a dámy, a pochopitelně prohrává, avšak způsobem svědčícím o jeho umění.
Hlavní hrdina románu knížete Giuseppeho Tomasa di Lampedusy Gepard, don Fabrizio, kníže ze Saliny, je umělcem prohry. Jeho konservativismus je virtuozitou porážky. Nikdo tak krásně neprohrává, jako skutečný aristokrat. Nese svou porážku stejným způsobem, jako dědí slávu svých předků – knížat. Aristokracie se dopustila jednoho neodpustitelného zločinu: vzdala se své ušlechtilosti, zvulgárněla, přestala být aristokracií.

„Ludvík XVI. jakožto král si své neštěstí zasloužil, poněvadž neovládal své řemeslo. Jakožto člověk si ho nezasloužil. Vyobcoval se z národa ctnostmi,“ napsal Antoine de Rivarol.
Skláním se před lidskou, křesťanskou pokorou Ludvíka XVI. a hrdostí, s níž stoupá na gilotinu; nicméně jím pohrdám jako monarchou, neboť jako potomek Huga Kapeta měl zvítězit, nikoli umírat s hrdostí… Ludvík XVI. stínající královražedná nedochůdčata by snad ztratil něco ze své svatosti, ale byl by skutečným králem. Citujme znovu Rivarola (protože žádný spisovatel nebyl tehdy tak blízko událostem): „Kdyby Ludvík XVI. zemřel 10. srpna se zbraní v ruce, pak by jeho krev bohatěji zúrodnila lilie. Smrt na popravišti uprostřed mlčení zástupů zůstane navždy cejchem – pro národ, pro trůn, a dokonce i pro představivost.“
  Stejně jako Rivarol bych byl raději, kdyby si dějiny tohoto dobrotivého krále-tlouštíka zapamatovaly jako krvavého tyrana, který tvrdě potřel vzpouru: nařídil střílet do davu prostitutek a kramářek mířících do Versailles, popravil Robespierra, nechal lámat v kole Fouchého a Marata… Charlotta Cordayová by se pak provdala za milého chlapce, povila mu kupů dětí a historici by nikdy nezaznamenali její jméno. Chateaubriand by se možná stal druhým Michelem de Montaignem a mladý poručík dělostřelectva, nějaký Napoleon Bonaparte, by se oddával svým koníčkům: opevněním a modernizaci děl. Možná by se stal nástupcem Gribevaula a Vaubana? A nebo by se snad vrátil, veden svými mladickými sny, na Korsiku, kde by společně s Pasqualem Paolim rozpoutal další povstání proti Francouzům? Kdyby se Ludvík XVI. zachoval tak, jak měl, možná by mladý Bonaparte skončil na popravišti v Ajacciu, přičemž by vykřikoval: „Ať zhyne Francie!“… A mladý vendéeský šlechtic Henri de la Rochejaquelein by nadšeně pročítal rytířské romány, nadávaje na osud, který mu nadělil žít v nudné době, kdy člověk nemůže prokázat šílenou odvahu…

Kníže ze Saliny jako aristokrat tedy nese břímě odpovědnosti za svoji porážku. Cítí, že jediné, co mu zbylo, je styl. A proto prohrává co nejkrásněji. Neztrácí důstojnost, třebaže vše ztrácí. Se silami, které mu zbyly, tedy svou ctí, hrdostí, vznešeností, vším, čím převyšuje plebeje, zachází mistrovsky. Vesnické volby jsou jeho Berezinou.

Je tedy konservativismus uměním kompromisů? Je to hezká vize: velkodušně dovolujeme jisté ústupky, přičemž neochvějně trváme na nejdůležitějším jádru zásad. Taková koncepce vyžaduje dovedností kartografa, nutných k vytýčení jasné, nepřekročitelné hranice.

A to je samozřejmě nemožné. Tváří v tvář umění kompromisu se každá hranice bude vždy jevit jako zbytečná, škodlivá tvrdohlavost. Ba co hůř, jako neelegantní a provinční tvrdohlavost. Vždyť lze vždycky udělat další, malý krok zpět (ó ano, tentokrát už opravdu poslední!) a ustoupit. Ale na samém konci cesty, do níž otiskujeme své krůčky, najdeme pokaždé tu stejnou propast.
Jak se mýlí mladý Tancredi. Jak groteskně se mýlí všichni, kteří dnes s nadějí a úsměvem opakují: „Musí se hodně změnit, aby vše zůstalo při starém.“

Můj milý Tancredi, nepomůže manželství s půvabnou dcerou bohatého parvenu; tak se nezachraňuje rodové jmění, tak se špiní. Pochopitelně, co jiného lze dělat? Zkrachovat? Žebrák-alkoholik, který vypraví v hospodě u vysomrované vodky o svém otci-baronovi?
Alternativa mezi malými kompromisy a zánikem je, bohužel, falešná. Je iluzí, krásnou iluzí, že lze ještě něco dělat. Není to však ani, jak by řekli nenapravitelní optimisté, volba menšího zla. Je to prostě volba mezi jednou a druhou porážkou. Skutečná je pouze realita porážky.

Všechno se změní a nic nezůstane na svém místě, milý Tancredi. Nehovoříme přeci o nadcházející porážce! Mluvíme o realitě porážky, realitě, která se nás tak navýsost citelně dotýká…
Vše se už změnilo a nic nezůstalo postaru, odpovídám synovci Geparda.
Adolf Hitler koncem dubna 1945 vytvářel nové divize. Několik set zdemoralizovaných vojáků, vybavených pár náklaďáky jmenoval pancéřovou divizí, a nedokázal pochopit, proč taková divize neobstojí v konfrontaci se sovětskými tanky. Neopakujme stejnou chybu.

Stojíme tedy na křižovatce. Zpočátku běží obě cesty poblíž sebe, občas se dokonce protínají. Jednou cestou je umění kompromisu. Druhou je umění boje. Na první přijdou vhod dobré způsoby, na druhé samopal a pár krabic s municí. Obě cesty vedou do stejné propasti.

Rozlišení mezi konservatismem evolučním (zvaným též anglosaským, nebo jednoduše konservatismem) a konservatismem integrálním (tradicionalismem, románským konservatismem, jak kdo chce) se zde zdá být také důležité. Týká se absolutna.

Tyto dva konservatismy stojí, navzdory axiologické blízkosti, na opačných stranách barikády. Evolucionista ve vleku realpolitky uznává uzurpaci, s absolutnem svázaný tradicionalista odmítá uzurpaci přijmout.
Problém je v tom, že uzurpaci je to úplně u pr…e. Zajímá snad vítěze, kdo z poražených a spoutaných zajatců právě přísahá bojovat až do poslední kapky krve a který zvažuje jisté ústupky?
Jak komičtí byli kněží francouzské „konstituční“ církve! Milí evolucionisté, podívejte se pozorně na tento úsek dějin – revoluci žádný kompromis nestačí. Budete přesně tam, kde byli oni, a žalostně směšní. Kolikrát si lze slibovat, že dál už ani krok?

Nejsem žádný fotbalový odborník, ale když v osmdesáté minutě zápasu trenér mužstva, které prohrává 5:0, říká novinářům, že ještě není všechno ztraceno, neuniká mi jeho směšnost.

Kdosi hezky travestoval známé pořekadlo: v demokratické zemi slepců by jednooký nebyl králem, ale politickým okrajem. Ano, jednoocí, vidíte. Ale co z toho, když ostatní považují vaše zprávy za přeludy šílenců?

Je ještě třetí cesta. Člověk se může stát konservativním nihilistou jako Jünger, a s radostí pozorovat, jak společnost slepců vesele, za doprovodu hudby míří k propasti. Adam Wielomski popisuje rozdíl mezi de
Maistrem a Jüngerem následovně: „Evropská civilizace je ve stavu rozkladu, pravděpodobně nikdo a nic ji už nemůže zachránit, neboť levicově-sekulární infekce už prožrala všechny tkáně organismu. Žijeme v době ,soumraku Západu‘, v době rozkladu a úpadku. De Maistrův postoj je podle mě hoden konservativce – nesmířil se s myšlenkou konečného zániku, věřil, že Pravda nás může ještě zachránit, uchoval si ve svém srdci soupis zásad dokonce i tehdy, když je svět uznal za neplatné. Jünger oproti tomu propadl naprostému nihilismu a s nadšením pozoroval pád. Mě takováto vyhlídka nepůsobí žádné potěšení, a když před sebou vidím masy, davy, miliony barbarů v džínech a s náušnicemi v uších, jak se cpou u McDonalda hamburgery, tak bojuji, alespoň perem, za naši civilizaci, a pláču, když prohrávám. Ernst Jünger by nejraději na spáleništi naší civilizace skákal a radoval se, že padla spolu s rakovinou, která ji stravovala. Nepřijímám postoj německého radikála, byť mu velmi dobře rozumím“ (Adam Wielomski, „Konserwatywny nihilizm“, Pro Fide, Rege et Lege, č. 43).

 Velmi dobře rozumím postoji polského tradicionalisty. Chápu také, proč Wielomskému často vstupují slzy do očí. Ale raději si zaskáču s Jüngerem. Konec konců, všichni stejně jednoho dne staneme na spáleništi. Evolucionista zvolá: „Na plameny nehleďte, všechno ještě neshořelo, hasme společně s uzurpátory! Pravda, podpálili to oni, ale možná poznají svoji chybu a příště už budou moudřeji zacházet s ohněm.“ Tradicionalista řekne: „Sami zapálili, tak ať to hoří. My chceme uchránit před požárem základy.“ Kdežto Jünger vidí, že spálené trámy dávno pohřbily základy, a proto se raduje, že už je konec.
Zvednu nějakou drobnost a schovám ji do kapsy, snad úlomek fresky, mozaiky nebo ohořelou knihu. Ernst Jünger na mě s politováním pohlédne... co naplat, jsem sentimentální.

Joseph de Maistre zcela jistě nebyl o nic méně vnímavý. Jeho nejdůležitějším úspěchem patrně bylo, že se nenechal oklamat korunou Ludvíka XVIII., liliemi, které na více než půl století opět zavlály nad Francií. De Maistre věděl, že dekoracemi z překližky lze zakrýt zbořeniště vypáleného královského zámku, ale není možno jej obnovit. Rivarol podává svědectví o rozhovoru Ludvíka XV. s jistým dvořanem: král se ptá, kolik je hodin, dvořan odpovídá: „Je tolik hodin, kolik si Vaše výsost přeje.“ Ludvík XVIII. už mohl tak nanejvýš podvádět a tajně přetáčet ručičky hodin zpět. De Maistre, dokonce i za restaurace, skládá důvěru v Boha. Ví, že na zemi jsme už prohráli.

Ať už budeme věřit jako Joseph de Maistre, nebo se budeme prohýbat cynickým chechotem jako Ernst Jünger, i tak prohrajeme. Poddáme-li se evoluci, prohrajeme dvojnásob a budeme jen pro smích. V konečném zúčtování máme samozřejmě pravdu. Jestliže se zřekneme pýchy, snad Pán ocení naši věrnost...

*          *          *

Proč si tedy zvolit cestu porážky?

Když milovaný pes knížete dona Fabrizia Saliny chcípl, byl vycpán. Po sedmdesáti letech ho vyhodili na smetiště: „Když táhli tu trosku pryč, skleněné oči se na Concettu upřely s pokornou výčitkou věcí, které chceme vyřadit, které chceme zničit. O pár minut později to, co zbylo z Bendica, skončilo na dvoře v koutě, odkud odváželi každý den smetí. Když letěl z okna dolů, na okamžik změnil podobu: Bylo vidět čtyřnožce s dlouhými kníry, jak tančí ve vzduchu, a zdvižená pravá pracka jako by proklínala. Pak všecko došlo pokoje v hromádce kalného prachu“ (Giuseppe Tomasi di Lampedusa, Gepard, překl. Jaroslav Pokorný).

Uverejnené v časopise Fronda 32/2004. www.fronda.pl
Přeložil ACS pre  Národní myšlenku, odkiaľ je prebratý preklad www.narmyslenka.cz  

pondelok, 16. júla 2012

Ohliadnutie sa za "kauzou Bezák"



Odvolanie arcibiskupa Bezáka sme v našom kruhu prijali a oslávili ako sa patrí. Rovnako tak nás veľmi potešilo škrípanie zubov, hnev a rozčúlenie liberálov. "Jen houšť a větší kapky" žiada sa dodať. Na dezinterpretácii našich postojov sme sa tiež výnimočne dobre bavili; nie, nie sme žiadni zástancovia biskupa Sokola, ani nie sme nekritickí k pápežovým rozhodnutiam , a tobôž necítime žiadnu nenávisť k biskupovi Bezákovi. Na osobnej úrovni necítime k biskupovi Bezákovi absolútne žiadne negatívne pocity. A k "úradom", ktoré mu patria (resp. patrili), tak k ním cítime úctu z ich podstaty. Nakoľko však podľa nášho (a na základe rozhodnutia Ríma nielen nášho) názoru s nimi biskup Bezák nakladal zle (podľa nás dokonca v Tranve tak zle ako nikto pred ním), sme samozrejme názoru, že jeho odvolanie bolo absolútne správnym rozhodnutím pre dobro Cirkvi (i keď nie pre dobro protikatolíckych  médií ako je SME, alebo .týždeň). 


Do biskupa Bezáka rozhodne ďalej "kopať" netúžime. Naopak, odporúčame mu ako redemptoristovi obrátiť sa k zakladateľovi ich rádu Sv. Alfonzovi Mária de Liguori, ktorý bol narozdiel od neho skutočne vynikajúcim biskupom (používal napríklad biskupskú berlu namiesto virachočovskej palice). Ak sa teda k odvolaniu vraciame nerobíme tak kvôli biskupovi, ktorý napokon po počiatočnej neposlušnosti predsa sa zachoval správne a stiahol sa. Zaujímavé bolo toto odvolanie na základe iných súvisiacich okolností, ktoré sa ukázali zaujímavé: a nemyslíme tým zmätenie niektorých veriacich (ani vo náhodou nie väčšiny ako účelovo blúznil Štefan Hríb) , ktoré napokon vzhľadom na Bezákovo pôsobenie bolo očakávateľné (aj v Trnave však mnohí veriaci, pre ktorých bolo podstatné niečo iné, než formálne žoviálna a priateľské vystupovanie mali na biskupa odlišný názor ako sa dnes prezentuje v jednostranne vystupujúcich liberálnych médiách). 

Zaujímavé sú dve iné skutočnosti: 1) ako liberálne médiá a nepriatelia Cirkvi, ktorí by inak túto najradšej utopili v lyžičke vody zrazu mali obrovskú starosť "o dobro" Cirkvi, ktoré by vraj  malo byť poškodené uvedeným odvolaním arcibiskupa Bezáka, ktorý sa zrazu stal najospevovanejšou postavou krajiny (trápnosť a gýčovitosť ktorej najlepšie podčiarkuje obálka časopisu .týždeň). 
                                                         
                                                             2) odhalenie zákopov, keď odporom k odvolaniu arcibiskupa Bezáka ukázali mnohí konečne svoju pravú tvár, na ktorej strane barikády stoja v zápase o budúcnosť. 

Pokiaľ ide o prvý bod, je celkom zrejme, že predovšetkým z médií tu bol jasný zámer využiť odvolanie arcibiskupa za použitia "užitočných idiotov" ako nástroj proti samotnej katolíckej Cirkvi. Preto aj držia túto kauzu pri živote a dúfajú, že ňou nahlodajú dôveru v Cirkev u čo najviac katolíkov. Hoci je smutné ak niekoho viera v Cirkev spočíva v personálnych otázkach a osobných preferenciách na osobu kňaza, či biskupa, je predsa zrejmé, že zmätený dav vychovávaný stupídnymi seriálmi "slovenských"  televíznych spoločností (o potratárskej Ordinácii v ružovej záhrade by Vám snáď rád porozprával jeden z verejných podporovateľov biskupa Bezáka, ktorý v nej mal svoju roličku) sa nechá na podobné hry nalákať. Hoci je teda z hľadiska viery odvolanie biskupa otázkou irelevantnou, predsa je veľmi dobrým čriepkom do mediálnej mozaiky zlej a temnej Cirkvi, ktorú slovenské médiá dlhodobo konštruujú. 


Zneužiť toto odvolanie proti Cirkvi vo vrchovatej miere a nie záujem Cirkvi, alebo dokonca samotného odvolaného biskupa, to je cieľom médií prinášajúcich o tejto skutočnosti jednostranné informácie prenášané plne v duchu objektivity komunistického spravodajstva. 

Pokiaľ ide o druhý bod, v plnej nahote sa ukázalo, kto bojuje na varte ešte hlbšieho liberalizmu a modernizmu v Cirkvi. Nebolo to zistenie prekvapivé, médiá ako Postoy, Impulz (o .týždni prezentujúcom každý týždeň protikresťanskú "kultúru" nehovoriac), girondistické strany ako KDS, či KDH. Je však poučné ako si strhli konzervatívnu masku, ktorú si niektorí z nich zvyknú občas nasadzovať. Niektorým sa je škoda venovať, no pár slov sa oplatí napísať o pohoršlivom článku, ktorý v tejto veci napísal Vladimír Palko. (Indíciou pre takéto názory nám mohlo byť už to ako dehonestujúco sa vyjadroval ku katolicizmu pred druhou svetovou vojnou časopis Impulz, zvlášť v otázke liturgie). 


Palko sa vo svojom článku dovoláva rozumu, ťažko však povedať aký "rozum" tým myslí. Vrchol katolíckeho poňatia rozumu, ktorý je podľa nášho skromného názoru v učení Sv. Tomáša Akvinského to rozhodne nebude, s viacerými jeho dôsledkami si napokon biskup Bezák práve príliš nepotykal. Že by to bol teda onen "Rozum" osvietenstva? Tu by to aj dávalo zmysel. 

Preto zrejme Palko uteká od podstaty k prípadkom. Nepýta sa, či bol Bezák dobrým biskupom (lebo tu sa odpovedá na jedinú otázku a síce ochranu zvereného pokladu katolíckej viery), ale zaujímajú ho druhotné veci, akými sú v tomto prípade dôvody jeho odvolania. Tie Palka asi baví skúmať najmä z toho dôvodu, že tieto sú neznáme. (Palko  vraj tiež pozdvihuje hlas preto - a tu pokračuje s biskupovej rozprávke - že biskupovi nemá ostať len v nejakom "nejasnom podozrení" ohľadom dôvodov svojho odvolania, hoci už z procesnej stránke veci je zrejmé, že Bezák musel byť vzhľadom na vec oboznámený s dôvodmi dostatočne, tu sa ale prejavuje Palkov liberalizmom pokrútený zmysel pre dodržiavanie akýchsi hyperbolizovaných pravidiel procesu v liberálnej demokracii, ktoré by pomýlene chcel aplikovať na disciplinárne konanie v Cirkvi). 

Čo je však až nechutné, je aplikovanie podobenstva o milosrdnom samaritánovi na protikatolícku a liberálno katolícku suitu, ktorá sa zastala Bezáka. Vraj pre nespravodlivosť ktorá sa mu stala (z toho čo popísal je tiež otázne, čo si pod spravodlivosťou predstavuje, z napísaného je zrejmé, že pohľad klasickej filozofie a spravodlivosť ako suum cuique je mu vzdialený). Pritom je nad slnko jasné, že u týchto ľudí, ktorí sa biskupa Bezáka zastali išlo práve o to, že išlo o Bezáka (najliberálnejšieho biskupa na Slovensku) a nie že by išlo o spravodlivosť, alebo nespravodlivosť. Ak by bol takto odvolaný konzervatívny biskup (kiež by tu taký bol), uvedení "samaritáni" by ho prví hanili a potupovali a tešili sa z jeho odvolania. V médiách by sa spustila oslava a redaktori z Postoya (o .týždni nehovoriac) by písali pochvalné články na rozhodnutie pápeža.  Palko tu tak absolútne karikuje nádherné podobenstvo zo Sv. Písma a prevracia ho do jeho protikladu). Zdroje rozpútanej liberálnej hystérie okolo Bezákovho odvolania sú všetkým len nie samaritánstvom, je to zrejmé využitie kauzy na útok proti Cirkvi. 

A ostáva nám ešte zodpovedať ďalšie veci z Palkovho článku. O koho malosti a o koho klamstvách to mudruje v závere svojho článku. Takto sa snáď snaží bez dôkazov útočiť na jediného konzervatívnejšieho českého biskupa: litoměřického Baxanta, ktorý viedol vizitáciu v Trnave?  Áno? Vážne? My si to nemyslíme. Palkove názory v otázke Bezákovho odvolania sú teda mylné. Venovať sa im viac bolo vhodné, lebo v liberálnych médiách zvykli Palka vykreslovať ako katolíckeho talibánca a niekto by sa mohol čudovať, že sa teraz zaradil po bok Kocúra, Pastirčáka, Hríba, Zavackej, či Chmelára. 

Podíďme však teraz od partikulárnej otázky k otázke všeobecného boja, ktorý nám dáva možnosť pozrieť sa na veci skrze hľadisko podstaty a nie prípadkov ako to robí Palko. Netreba sa však nechať pomýliť, svet je bojisko, kde sa na horizontále dejín neustále vedie jeden najdôležitejší boj: boj o spásu duší. V tomto boji treba poznať, kde sú položené zákopy, aby ste sa neocitli v zákopoch nepriateľa, ktorý síce z hľadiska úzkeho výhľadu civitatis Terranae momentálne víťazí a zaberá dokonca stále viac územia Cirkvi, nevidí však armádu anjelov, ktorá má v rukách nablýskané meče a je pripravená na volanie poľnice rozhodnúť boj v prospech Civitatis Dei.   

Váš Jean 

štvrtok, 12. júla 2012

Prehlásenie českých monarchistov k pochodu sodomitov


Nejsme tolerantní k veřejné prezentaci oplzlosti

11. 7. 2012
Monarchistické občanské sdružení MONOS vyjadřuje zásadní nesouhlas s druhým konáním tzv. pochodu Prague Pride, připravovaným na den 18. srpna v Praze, zahrnujícím však celotýdenní program plný perverze. Tato přehlídka zvrhlosti a nevkusu, inspirovaná akcí Gay Pride, konané – jak typické! - v hlavním městě Evropské Unie, Bruselu, má navíc letos začít na Václavském náměstí pod sochou sv. Václava. Určení tohoto místa začátku pochodu lze považovat za vrchol provokace a za výsměch všem zdravým tradicím českého národa, za urážku ideálů ztělesňovaných tímto českým knížetem a světcem, hlavního patrona české země a symbolu české státnosti.

Po zkušenosti z loňského roku nejsme již překvapeni skutečností, že událost opět zaštítil primátor města Prahy Bohuslav Svoboda, zástupce ODS, tedy – jak již víme – jedné z pravicových, eh, pardon, levicových parlamentních frakcí. Dovedli bychom pochopit strpění takové akce jakožto odvráceného rubu svobody shromažďování, ale přímá politická podpora vrcholného zástupce strany, veřejně deklarující ochranu konzervativních hodnot, jen dokazuje její licoměrnost. Znovu si klademe otázku, nakolik je primátor kompetentní a politicky zodpovědný člověk, nakolik skutečně usiluje o blaho občanů. Nebo se zde prostě hraje o hlasy těchto lidí? Jak hluboko ještě může klesnout liberální politika?

Stejně tak nás nepřekvapuje partnerství poskytnuté velvyslanectvím USA. Po loňském vměšování velvyslance Normana Eisena víme, že nás nepokládají za suverénní zemi s právem na odlišný názor.
Nejsme stiženi politickou korektností a nebojíme se nazvat tuto akci pravým jménem. Jde o exhibicionismus, nejedná se o žádnou manifestaci pozitivní, postmoderními intelektuály adorované jinakosti, nýbrž o veřejnou manifestaci zvrhlosti. Svědčí o tom i doprovodný program. Akce tohoto typu jen podporují již tak značný mravně-duchovní rozklad národa. Ve vztahu k homosexuálům jsou navíc ve svém důsledku pro tuto komunitu kontraproduktivní. Spolu s efektivním užíváním politicky korektních nálepek typu „homofobie“, „transfobie“ a podobných je nám stále agresivněji vtloukáno do hlavy, že každá sexuální deviace či choroba je vlastně jen mravně indiferentní jinakostí a že nemocnými jsou všichni tmářští zpozdilci, kteří si to nemyslí. Nuže: my si to nemyslíme.

Jsme si jisti, že člověk je přirozeně heterosexuální a jeho pohlaví rozhodně není sociální konstrukcí. V podobných akcích spatřujeme negativní útok na institut rodiny jakožto přirozený svazek muže a ženy, určený k výchově dětí. Ten v žádném případě nemůže být nahrazen protipřirozenými homosexuálními svazky, jejichž účelem nemůže být řádná výchova dětí.
V programu akce nás pak speciálně pohoršuje konání ekumenické bohoslužby, což jen potvrzuje nepřijatelnost tzv. moderního ekumenismu. Pohoršuje nás, že proti této bohoslužbě nezvedla důrazný hlas katolická církev.

Víme již, že výzva primátorovi města Prahy, aby svou záštitu této akci stáhl a angažoval se ve věci zamezení, či alespoň podstatného omezení jejího rozsahu, zůstane stejně jako v loňském roce oslyšena. Omezíme se proto pouze na konstatování, že pan primátor za svou podporu destrukci tradiční rodiny a účast na společenském civilizačním úpadku věru nemá být na co hrdý! 

pondelok, 2. júla 2012

Odvolanie arcibiskupa Bezáka - dobrá správa


(S Pánom Bohom idem od Vás, neublížil som, neublížil som, žiadnemu z Vás. )

Od menovania Róberta Bezáka 18. apríla 2009 sa k nám dostávali najrôznejšie správy o charaktere tohto biskupa, z ktorých išla hrôza (dekonštrukcia liturgie u neho dosahovala vraj až takej miery, že slúžil liturgiu s plyšovými hračkami na oltári). Povesť ultramodernistu následne potvrdil deklarovaním aj na pomery slovenskej cirkevnej hierarchie ultraliberálnych názorov (tieto si je možno dohľadať vo viacerých jeho verejných vystúpeniach - keď pritakával sugestívnym pritkatolícky orientovaným otázkam heretika Hríba v jeho relácii, alebo keď nedôstojne biskupa šaškoval na neopohanskej Pohode, ale príkladov jeho pochybného konania by sme našli viac). Za normálneho stavu v Cirkvi by sa niekto taký nikdy nestal biskupom, ale v čase krízy sa menujú podobní ľudia podliezajúci sa verejnosti (v tom bol Bezák vždy dobrý). 

Kým smerom k ľudu si budoval vlastný kult osobnosti, voči svojmu predchodcovi (a zrejme nielen k nemu) sa prejavoval celkom iným a tvrdým spôsobom (čo je zrejmé už z toho, čo presiaklo na verejnosť). Je nepochybné, že za usmievavou tvárou nastavenou smerom k vonkajšiemu svetu sa skrýval tiež iný Bezák nastavený do vnútra Cirkvi na tvrdú mocenskú politiku. Pri súčasnom stave Cirkvi sa dalo očakávať, že sa máme dlhodobo "na čo tešiť".  Muselo sa však stať niečo veľmi závažné (ako priamo potvrdzujú aj Bezákom čítané listiny k jeho odvolaniu), keď sa o činnosť Bezáka začala zaujímať nadriadená cirkevná hierarchia. Dnes, keď popieranie základných katolíckych dogiem je skôr cestou hore v hierarchii cirkevného rebríčka sa biskupi akiste neodvolávajú za také maličkosti ako je podomielanie vierouky (obzvlášť ak sú v úrade pomerne krátko).

Že sa Bezákove konanie v Cirkvi kontroluje potvrdil napokon aj o sám (napríklad aj na konci Hríbovej relácie). Budúcnosť nám snáď dá nazrieť do toho, čo sa presne stalo. Možno je to natoľko škandalózne, že zástupcovia Cirkvi o tom radšej ani nechcú hovoriť, hoci tým Bezákovi dávajú do ruky zbraň, ktorú mohutne využíva - napríklad v kázni, ktorú plne zneužil na vytvorenie obrazu vlastného neodôvodneného a nespravodlivého martýrstva. K tejto kázni sa kriticky vrátime nižšie. V každom prípade výsledkom legitímnej kontroly z pozície hierarchicky nadriadenej bol snáď najvážnejší krok, aký sa vôbec dal očakávať: odvolanie Bezáka z funkcie.

Ešte pred odvolaním (ktoré Bezák zrejme očakával, keďže bol predtým vyzvaný k abdikácii, ktorú tento navonok vzor pokory odmietol) sa spustila hystéria odštartovaná Františkom Mikloškom, veľmi chabým kresťansko-demokratickým politikom, ktorého už predtým niekto (veľmi pravdepodobne s podporou ak nie priamo od Bezáka, tak z Bezákových kruhov) použil na boj proti arcibiskupovi Sokolovi, ktorý vyústil až do veľmi pochybného typicky liberálneho rozsudku, o ktorom informovala Dielňa Sv. Jozefa. Napriek tomu, že sa dnes ťažko dostaneme k dôkazom, ktoré by to potvrdili, celá kauza hystérie rozpútanej okolo Bezákovho odvolania má silný rukopis riadenia slobodomurárskou lóžou. Čo potvrdzuje aj skutočnosť, že priestorom na spustenie hystérie okolo Bezáka bol jemu plne lojálny časopis .týždeň, ktorý inak napĺňa prakticky všetky znaky murárskeho hnutia popísaného pápežom Levom XIII. v encyklike Humanum genus. (.týždeň je o to nebezpečnejší, že v dobe zmätenia veriacich svoju protikatolíckosť zakrýva, čo mu však nebráni v tom, že glorifikuje protikresťanskú úpadkovú nemorálnu kultúru, pričom časť jeho osádky nemá problémy dokonca verejne propagovať napr. sodomitské partnerstvá - to je však samozrejme len špička ľadovca protikatolíckeho pôsobenia tohto týždenníka). Ak tu aj nie je priame angažovanie (ako tomu bolo nedávno vo Vatikáne prostredníctvom pápežovho slobodomurárskeho komorníka), ideová línia je zrejmá.

Na Bezákovu podporu navyše hneď vystúpila veľmi charakteristická skupinka "celebrít", ktorá dobre potvrdzuje koho záujmy arcibiskup Bezák vo funkcii hájil. Neprekvapuje, že veľká časť týchto celebrít sú nekatolíci, viacerí z nich dokonca známy priamymi útokmi a odporom ku katolíckej Cirkvi. Môžeme spomenúť napríklad predstaviteľov heretických skupín ako je Štefan Hríb, pastor Pastirčák, či odskočený bývalý katolík Kocúr (útočiaci na všetko katolícke kde sa len dá), feministka Juráňová, organizátor nemravnej Pohody Kaščák (ktorý mal minimálne v minulosti za partnerov výrobcov kondómov), a ďalšie ateistické ksichty z .týždňa a iných Hríbovych kamarátov. Okrem nich tu boli ešte liberálni katolíci ako Daniel Lipšic, či Jana Žitňanská, ktorí zhodou náhod chystajú ďalšiu zvrátenú liberálnu politickú "alternatívu" pre Slovensko. Alebo takých katolíkov ako je odchovanec liberálnych organizácií Rybníček, za ktorého riaditeľovania TV JOJ bola predným producentom erotických relácií na Slovensku. Môže si niekto normálny myslieť, že takéto zoskupenie, ktorého (minimálne jeho veľkej časti) cieľom bolo vždy škodiť katolíckej Cirkvi nivočiť jej vierouku, malo na zreteli dobro katolíckej Cirkvi ? Nebuďme naivní. Odpoveď je samozrejme nie. Títo veľmi dobre vedeli prečo sa za Bezáka postavili, lebo to bol plne ich človek. Skutočné vzory katolíckych biskupov z minulosti v nich naopak vyvolávajú odpor. 

Napokon teda prišlo k Bezákovmu odvolaniu, ktoré oznámil v kázni, ktorá bola štýlom veľmi blízka spôsobu luteránskych heretikov, ku ktorým mal biskup napokon vždy veľmi blízko. Okrem manipulatívnej propagandy, ktorou sa hájil  a skrývanej neposlušnosti však zrejme Bezák zrejme aj klamal, alebo minimálne hovoril polopravdy, ktoré z neho mali urobiť martýra - čo sa u časti ľudu aj stalo-, lebo zaslepenému ľudu u ktorého si budoval kult osobnosti stačí veľmi málo (o čom svedčí aj potlesk Bezákovej reči, napriek tomu, že ide o liturgicky absolútne nevhodné konanie, čo však ľud pod takými pastiermi ako je Bezák nevie).

Bezák sa tu otvorne postavil cirkevnej hierarchii a to minimálne na hranici neposlušnosti, keď sa zrejme snažil obísť príkazy, ktoré vo veci svojho odvolania dostal. Bezák odôvodňuje, že ide o "jeho veriacich" - my sme si však doteraz mysleli, že veriaci sú jedine Kristovi a chodia do kostola kvôli Kristovi, ktorému náležia, nevieme na základe  čoho si ich Bezák teda privlastňuje. Ďalej Bezák tvrdil, že to nerobí pred médiami - veľmi zaujímavé je z tohto hľadiska video v Trnave dobre známeho novinára Patrika Pokorného, ktorý toto aj okamžite  zavesil aj na YouTube - evidentne náhoda a Bezák je slepý a nevidí, že ho známy trnavský novninár nahráva. Ďalej Bezák tvrdí, že ani nevie dôvod svojho odvolania - to je ďalšie veľmi pochybné a neuveriteľné tvrdenie, nakoľko Bezák veľmi dobre vedel o kontrole jeho pôsobenia (je extrémne nepravdepodobné, že nepoznal jej obsah, zvlášť keď písomne odpovedal na výsledky vizitácie, čo v odpovedi písal, keď nevedel, čo sa mu kladie za vinu?). Vrcholne komicky potom pôsobí tvrdenie Bezáka, že on nič nekomentuje, hoci prakticky nič iné vo svojej kázni nerobil. Chudáčik biskup sa ešte nadôvažok označil v dramaticky zahratej reči za obžalovaného, ako keby sa proti nemu snáď viedlo trestné konanie, nám je však zrejmé, že  tu išlo o silno manipulatívne konanie smerom k mienke veriacich, ktorí radi na skočia na rozprávku o nevinnom a nespravodlivo "odsúdenom" arcibiskupovi.

Vzhľadom na uvedené je absolútne zrejmé, že Svätý Otec Benedikt XVI. spravil naozaj to najlepšie pre dobro Cirkvi a trnavskej arcidiecézy, keď tohto biskupa odvolal.