utorok 23. októbra 2012

Bezákov "najväčší pohoďák" odhalený

Prinášame jeden obrázok, ktorý dobre ilustruje, kto je v skutočnosti "najväčší pohoďák" (takýmito slovami neváhal v minulosti biskup Bezák  počastovať samotného Boha uvádzajúc ho do kontextu nie práve najmravnejšieho - a to používame eufemizmus - festivalu).

K skutočnosti má zrejme bližšie nasledovný obrázok - "najväčší pohoďák" na obrázku vpravo s "pohodovou" gitarkou.



piatok 19. októbra 2012

Zvrácený stát podporuje zvrácené jednání



Tento prejav predniesol  predseda monarchistického združenia MONOS David Hibsch (na fotke) na zhromaždení Obrana hrdosti normálních lidí, usporiadanom Akciou D.O.S.T.  sobotu 18. 8. 2012 pred sochou sv. Václava na Václavskom námestí v Prahe)


Zdravím Vás všechny, kteří jste dnes přišli na toto významné místo naší vlasti podpořit něco tak prostého a jasného jako běžná rodina, tvořená mužem, ženou a dětmi.

Přijel jsem z Ostravy a hovořím zde za Monarchistické občanské sdružení MONOS. Hned v úvodu chci poděkovat iniciativě DOST a jejímu předsedovi Michalovi Semínovi za zorganizování této demonstrace a vůbec za vše co v této zemi DOST podniká, protože řečeno s klasikem, když je někdo jediný, kdo může něco udělat, tak prostě musí.

Kdo by si z nás pomyslel, když jsme zde přešlapovali v roce 1989 a civěli na balkón bývalého nakladatelství Melantrich, kde se promenovali noví političtí vůdci, že tady budeme jednou stát, abychom obhajovali smysl a význam něčeho tak přirozeného a normálního jako je rodinný život. Je pravda, že jsme již tenkrát mohli cosi odtušit z té nesourodé trojky Karel Kryl, Václav Havel a Karel Gott. 

Už tehdy nám mohlo svitnout, že zřejmě vypukne doba přinejmenším podivná, ale že bude až tak podivná, to jsme asi nečekali. Z té balkónové trojky nejvíce tušil jen Karel Kryl. Když jsem přemýšlel co vlastně říci k tématu, musím říci, že mi docházela slova, protože co říci k tak fatálně absurdní situaci? Nemáte dojem, že jsme v pozici „hlasu volajícího na poušti“? Kde jsou všichni? Proč zde není půl miliónu lidí jako kdysi na Letné? O co tady vlastně jde? Já tedy rozhodně vím, o co tady nejde. Nejde totiž o ty nešťastníky, co se zde hodlají po poledni promenovat a sami sebe zesměšňovat. Vždy totiž existovaly lidské tragedie tohoto druhu, ale je to možná poprvé na Evropské půdě od pádu Římského impéria, kdy jsou tragikomické projevy homosexuálního způsobu života podporovány státní autoritou, prohlášeny za přirozené, za projev svobody, za cosi úctyhodného a obohacujícího, abych tedy užil slova biskupa Václava Malého, který svého času toto prohlásil na jedné tiskové konferenci, když se jej novináři ptali na tehdy ještě neschválený zákon o registrovaném partnerství. Nejde tady o homosexuálně jednající jedince, protože jde o něco víc. Jde o homosexuální ideologii, která nabývá povahy kulturní revoluce, ne nepodobné Kulturkampfu kancléře Bismarcka v devatenáctém století či maoistické kulturní revoluce ve století dvacátém. Homosexualismus je jednou z tisíce podob revolučního marxismu. Předpokladem jeho celospolečenského přijetí je přesvědčit většinu, že homosexuálové jsou či byli perzekvováni, a že jim něco dlužíme. Já tedy o žádném takovém dluhu nevím, neb jsem nikdy nepořádal hony na homosexuály s klackem v ruce, a pokud vím, nedělo se tak ani před rokem 1989, ani po něm. Musím však po zkušenostech říci, že tahle taktika skvěle funguje zvlášť na ženskou populaci, která vždy soucítí s pronásledovanými, přičemž se předpokládá, že ženy pak domluví svým mužům. No, a poněvadž matky mají zásadní vliv na děti, když jsou otcové v práci, a to stále déle a déle, předpokládá se, že budou patřičně formovat i děti. Co nezvládnou ony, to pak dotáhne škola a pornoprůmysl. Fatálně však selhávají sami muži. Nechali se totiž převychovat v pragmatické materialisty, v partu slabochů, kteří svou mužnost dokazují tak maximálně u piva před velkoplošnou obrazovkou. Tohle není k smíchu, protože jde o skutečný a promyšlený marketingový plán.

My jsme sem dnes přišli s transparentem, kde stojí - ZVRÁCENÝ STÁT PODPORUJE ZVRÁCENÉ JEDNÁNÍ. A to je přesně to, oč zde běží. Jde tady o tento stát, přičemž bych rád věřil, že je stále ještě prakticky našim státem. Je pro mě obtížné tomu ještě věřit, když současný stát ztělesňují lidé, kteří přímo či nepřímo podporují tuhle homosexuální párty v ulicích hlavního města. Jde tady o premiéra této země, primátora města, ministra zahraničí, ale také o velvyslance USA, Izraele a Nizozemského království a další. Podpora homosexuální ideologie velvyslanci je zvlášť pikantní. Kdyby se totiž za starých časů velvyslanec takto aktivně projevoval na území cizího státu, byl by ze země vyhoštěn, protože by šlo a zasahováni do vnitřních záležitostí země, kde je přeci pouhým hostem. Ale vraťme se k těm našincům. Pokud mě paměť neklame, tak snad i v demokracii platí, že je-li někdo pověřen politickou funkcí, je povinen hájit principy, které v dlouhodobém horizontu vedou k obecnému dobru. Pokud se zamyslím nad funkcí rodiny ve společnosti, docházím k závěru, že z pohledu státu je nejpřínosnějším elementem, protože přinejmenším plodí nové plátce daní a udržuje zalidnění země. Vzhledem k tomu, že homosexuální chování tento aspekt postrádá, tak se mi jeví, že politická podpora tohoto života státem je nelogická a je projevem nepřátelství vůči obecnému dobru. Z toho bych asi logicky došel k závěru, že je rozumu se příčící, když veřejní činitelé podporují Prague Pride, která je pouze vnější projev homosexuální ideologie. 

Činím tedy závěr: naši veřejní činitelé postrádají rozum. Jsou však voleni lidem, takže zřejmě půjde o kolektivní jev. Jenže my také víme, že ti našinci to nemají tak úplně ze své hlavy, a že ona absence rozumu je mezinárodní družbou s Bruselem, s Londýnem, Washingtonem, Tel Avivem atd. Skutečně však věříte, že tvůrci marketingového plánu jsou bez rozumu? Naopak!!! Ti jsou chytří či lépe řečeno vychytralí až běda. Vždyť i ty tragické figury, jež mají nutkavou potřebu se ostatním předvést, jsou, řečeno se soudruhem Uljanovem, jen „užitečnými idioty“ velkého snu sociálních paranoiků provést „světovou revoluci“. Docházím k závěru, že srdce našich politických maňasů tlučou pro revoluci, ať již si to přiznají či nikoliv. Kdyby tomu tak totiž nebylo, tak se nebudou nepředhánět v podpoře zvrhlých akcí typu Prague Pride, protože budou mít před očima vlastní rodiny, děti a budoucnost země v horizontu alespoň padesáti let.

Ale bylo tomu někdy jinak? Co kdy udělala jakákoliv vláda od roku 1989 pro ty, kteří chtěli vždy pracovat, platit spravedlivé daně, bydlet, založit rodinu a mít více dětí než jen dvě? Myslím, že vůbec nic. Lidé přistupující k životu odpovědně byli pro naše politické elity vždy nepodstatní, protože jsme jim dobří jen tehdy, když máme přijít k urnám. Za ta léta už leccos lze zhodnotit a mé hodnocení je, že politická správa tohoto státu vždy vytvářela a udržovala podmínky pro sociální a především duševní asociály. Vždyť i v tzv. pravicovém spektru znám jen pár skutečně charakterních lidí, a pokud jde o socialisty či komunisty, tak to byli vždy jen obchodníci s lidskou bídou sociální i mravní. Koneckonců pozorný člověk je prokoukne, když se zadívá na soukromý sociální status těchto zastánců bědných. Ať se na to dívám z kterékoliv strany, tak drtivou většinu vládnoucích od roku 89 mohu směle označit prastarým pojmem „zemský škůdce“. Je-li pravdou, že jsme je pověřili mocí my sami, pak jsou jen odrazem našich vlastních duší a priorit a my logicky žijeme ve ZVRÁCENÉM STÁTĚ. Avšak nezoufejme, co je ZVRÁCENÉ se může přeci OBRÁTIT, neb člověk může vždy změnit sám sebe, bude-li sám chtít. Proto vyzývám k OBRATU, vždyť politických reprezentací už tady bylo, každá přinášela geniální myšlenky a řešení, přičemž to vždycky skončilo stejně. Politické revoluce tento vnitřní problém nevyřeší, protože je vždy vyvolávají titíž lidé a v této chvíli se o revoluci opět pokoušejí. Chce to jen nebýt lhostejným, vymanit se ze stádního myšlení a jednání, z onoho marketingového plánu a trvat na tom, že stát je tady pro nás a ne my pro něj.
Po tom všem, co tato země zažila, je někdy vskutku obtížné hledat onu hrdost. Vždyť bylo pošlapáno prakticky vše, co kdy mělo pro naše předky význam a nyní přišla na řadu i přirozenost. Kde to skončí, ptám se. My máme zcela odlišnou představu o státě a státní autoritě. My chceme a toužíme po vládci. Vládci, který má charakter muže, jehož socha se tyčí na tomto náměstí. Na vládce jako je sv. Václav lze být skutečně hrdý, stejně jako na ženy s charakterem sv. Ludmily, která mu předala víru a zásadu, že ctnost je více než momentální zisk. Na sv. Prokopa, který neplýtval slovy, za to více hovořil s vládcem absolutním a zušlechťoval tuto zem prací. Svatého Vojtěcha, kterému lid spílal, a on vždy myslel na jejich nejvyšší dobro a sv. Anežku, která dokázala odlišit podstatné od nepodstatného a pochopila, že člověk jednou opustí vše a nebude důležité, co měl, jak významným byl, ale pro co žil. Takové lidi považujeme za páteř národa, která je dnes zlomená. Buďme hrdí také na muže, ženy a děti nepodléhající marketingovým strategiím zatím mocných toho světa. Věřím, že takoví lidé v této zemi stále jsou, byť dnes nejsou na tomto náměstí. Dokud však lidé této země nepřehodnotí své priority a nezbavíme se mýtu, že člověk sám určuje co je dobré a co zlé, do té doby budeme žít ve vnitřním otroctví, které se nakonec vždy projeví také otroctvím politickým. Homosexualismus je jednou z cest do otroctví, a ti kteří jej politicky podporují a prosazují, nenávidí člověka, nenávidí rodinu, nenávidí společnost, nenávidí vše, co ztělesňuje toto Myslbekovo sousoší, víru našich předků a historii této země.

Přeji Vám i sobě odvahu vzdorovat otroctví a jejich nositelům.

A přeji nám všem, abychom opět byli schopni rozlišit skutečné dobro od toho, co se jen za dobro vydává.

David Hibsch