nedeľa 23. júna 2013

Nezmyselná kritika J. Pejřimovského


J. Pejřimovský sa rozhodol na stránke Monarchia Catholica zareagovať na výborný článok Branislava Michalku Monarchia ako princíp I. 

Nepáčil sa mu predovšetkým nasledovný odstavec, ktorý účelovo vytrháva zo širšieho kontextu do ktorého je zasadený: "Legitímnosť panovníka a vlády nie je daná príslušnosťou k rodu, triede, stavu, ale vernosťou katolíckej Viere a Cirkvi. Panovník alebo vláda, ktoré stratia túto vernosť sú katolíckym kresťanom trpené, ale nie legitimizované. To platí aj o súčasných „monarchiách“ a starých panovníckych rodoch. Títo majú legitímny nárok na vládu len v prípade, že zodpovedajú hore uvedenému kritériu, inak spadajú pod termín trpenej vlády a smú byť nahradení alebo v pretenciách predbehnutí tými, ktorí svoju legitimitu z hore uvedených kritérií odvodzujú. (Ako príklady z dejín uveďme povstanie generála Franca, karlistické vojny, povstanie švajčiarskych katolíckych kantónov, povstanie mexických cristeros a pod.)"


Podľa Pejřimovského dokonca totiž: "Prvý odstavec úvahy autora, jakkoliv se zdá katolický, je ve skutečnosti husitskou herezí, aplikací výroku Jana Husa: "Vrchnost světská nebo duchovní pozbývá své moci, je-li ve stavu těžkého hříchu (ztráty Boží Milosti)." Uvedený výrok byl odsouzen jako hereze na kostnickém koncilu v roce 1415."


Takéto obvinenie je nezmyselné. Autor, Husov rodák, tak má zrejme problém s pochopením písaného textu, nakoľko v pôvodnom článku sa nič nepíše o postavení panovníka v stave ťažkého hriechu, ale píše sa o niečom oveľa konkrétnejšom a jasnejšom a v konečnom dôsledku aj vážnejšom, o odpade od pravej katolíckej viery! 


Pápež Bonifác VIII. pri tom v bule Unam Sanctam jasne píše: Iste, kto popiera, že svetský meč je v sile Petra, nepočúval dobre slovo Pána veliace: “Schovaj meč do pošvy!” (Mt 26,52) Oba, preto, sú v moci Cirkvi, čo znamená: duchovný a svetský meč, prvý má byť poskytnutý pre Cirkev a druhý Cirkvou; prvý v rukách kňaza; druhý rukami kráľov a vojakov, ale z vôle a strpenia kňaza." Pejřimovský naopak v zrejmom protiklade dáva prednosť akýmsi procesným pravidlám nižšej zákonnej moci (inak povedané uprednostňuje ľudský zákon pred večným), ktoré si dovodzuje zo Starého zákona (v konečnom dôsledku pomerne podivne). 


Ale vôbec Pejřimovského je ťažké brať vážne, keď o niekoľko riadkov dole píše niečo celkom iné, kde vlastne s Michalkom súhlasí: "B. Michalka sice ne jedné straně uznává dědičnost jako přirozený princip monarchie, na druhé straně připouští odstranění panovníka někým katolicky pravověrnějším. To je v principu pravda (takže to nie je Husov blud ako ste tvrdil vyššie?), katolická církev vždy měla právo morální kritiky panovníka a dokonce i právo používat proti němu církevní tresty. Ovšem to vyžaduje autoritu, která je oprávněná výrok o nevhodnosti panovníka vynést." Aha! A kde B. Michalka spochybnil túto autoritu ? 


Po veľkých frázach a smiešnych obvineniach z herézy nasledujú nasledovné pasáže, pri ktorých človek nevie, či sa má smiať, či plakať ako "Republikánské zřízení se osvědčilo v antických řeckých i středověkých křesťanských italských republikách, stejně jako ve švýcarských kantonech nebo např. v Andoře. Legitimitu republiky, která se řídí přirozeným právem, opravdu nelze zpochybňovat." 


Odhliadnuc od toho, že autorovi nie je zrejmý rozdiel medzi prirodzeným právom a prirodzeným zákonom, tak sa v jednej v dvoch po sebe nasledujúcich vetách dovoláva prirodzeného práva (dúfajme, že myslí prirodzený zákon) a zároveň svojsky tvrdí, že republikánske zriadenie sa osvedčilo (sic!) napríklad v antických gréckych, stredovekých kresťanských republikách v Taliansku, či švajčiarských kantónoch... Teda v dvoch prípadoch hovorí o pohanských, resp. protestanských útvaroch v jednom prípade  v podstate o mestských štátoch ovládaných oligarchiou u ktorých je dodržiavanie prirodzeného zákona tiež v mnohých prípadoch veľmi otázne. My si dovoľujeme otvorene spochybniť, že sa tu niekde republikánske zriadenie osvedčilo. 


A ďalšia extrémne tragikomická pasáž: "Jak je to s vyvoleností české královské dynastie? Podle tradice byl prvý kníže, Přemysl, vyvolen na základě věšteckého výroku, ať už podle Kristiána bezejmennou věštkyní nebo podle Kosmy kněžnou Libuší. Transcendentní rozměr vyvolení, nikoli z vůle lidu, ale z vůle boží (byť šlo o pohanskou věštkyni) je tedy splněn." 

Aha! Vyvolenie bezmennou pohanskou veštkyňou je z vôle Božej! Tak kto tu v skutočnosti hlása herézu ? Pejřimovský je absolútne mimo ak si myslí, že christianizácia je nejakým potvrdením legitimity panovníckej moci danej falošnou duchovnou autoritou (čo tu potvrdzovala štátotvorný pohanský akt veštice ?). Práve naopak táto ju v ranom stredoveku konštituuje, ako potvdzujú konverzie z tohto obdobia. Bez nej by akékoľvek "transcendentné" legitimizovanie pohanskou vešticou bolo naopak dôvodom na nepriznanie legitimity takémuto panovníkovi. Ale ono to na druhej strane málo prekvapí v článku, ktorým sa vinie ako červená niť dovolávanie sa pohanských príkladov, ktoré si autor ešte aj pochvaľuje. 

Mimochodom ako chápal Bl. cisár Karol I. postavenie kráľa z Božej milosti sa je určite lepšie dozvedieť od neho samotného ako od jeho syna, ktorý sledoval svoje vlastné politické ciele a kolaboroval s demokraciou v CSU, v priamom rozpore so skutočným otcovým konaním a tomu zrejme prispôsoboval aj vlastné výroky a predstavy o tom ako vnímal tieto veci jeho otec. Ten sa napokon na rozdiel od svojho syna rozhodol vzdať sa radšej svojho života ako práva na vládu v krajinách zverených mu Bohom. A tiež nájdeme jeho vlastné výroky z ktorých si vieme urobit obrázok. 


Nasleduje ďalší odstavec pochybnej kvality: "K povinnostem krále patří dbát na blaho celé obce (království), a to nejen na blaho pozemské, ale i blaho věčné. Je tedy povinen vést své národy ke spáse, nikoli k zatracení. Jen a jen v tomto smyslu jsou oprávněné zásahy duchovní moci do světských záležitostí, včetně sesazení krále a rozvázání povinnosti poslušnosti poddaných k němu. Oprávněnou autoritou k takovému výroku byl v katolických státech římský papež. Když ale tzv. tradiční katolíci odmítají autoritu současného papeže i několika jeho předchůdců, není nikdo, kdo by mohl dědičného panovníka zbavit jeho nároku na trůn. Pouze v případě, kdy že je každý sám sobě papežem by bylo možné prohlašovat následníka za nehodného koruny. Pak by z toho ovšem byla anarchie." 


Podľa Pejřimovského inak vraj patrí - aké milé od neho - k povinnostiam kráľa dbať na večné blaho kráľovstva (čo si dovolíme chápať ako "na spásu duší poddaných"), zároveň sa ale podľa neho v súčasnosti táto povinnosť nemá reálne ako vynucovať (čo tiež pôsobí komicy u niekoho kto sa dovoláva "ius resistendi"). Pričom ďalší z nezmyslov, ktorý si zrejme sám vymyslel je, že tzv. tradiční katolíci odmietajú súčasného pápeža, pričom nikto sa z jeho článku nedozvie, koho tým vlastne myslel, pritom napríklad na Dielni Sv. Jozefa odkiaľ je pôvodný článok nikto túto autoritu neodmieta. Rovnako tak Pejřimovský zamlčiava, že vo väčšine krajín už dávno nie je monarchia.  A zároveň k odpadu od pravej viery o ktorý tu ide možno prísť aj bez pápeža - rôznymi aktmi samotných monarchov - či už priamym odpadom od viery, alebo latae sententiae napríklad pri podpísaní potratárskych, či prosodomitských pseudo-zákonov.  


Rovnako Pejřimovského "múdra" o nejakých "prirodzených náboženstvách" (čo to mimochodom má byť a čo je na modlách prirodzené?) sú samotné minimálne na hranici s herézou, ktorú tak ľahkovážne pririekol niekomu inému. Následným absolútne zmäteným tvrdeniam vyvodzujúcim zo stredovekého právneho stavu (ktorý si pán Pejřimovský evidentne najmä sám pre seba vybájil) ne-liberálnosť súčasných členov Habsbursko-lotrínskeho rodu sa možno snáď len pobavene zasmiať, o tom totiž v skutočnosti hovorí častokrát ich skutočné konanie a nie stredoveký právny stav. 



V závere sa Pejřimovský dopúšťa ešte jednej, snáď neúmyselnej nekorektnosti, keď hovorí o diskusii, ktorá ale v žiadnom prípade nie je súčasťou pôvodného článku na Dielni Sv. Jozefa, ale našiel ju zrejme skôr niekde, kde tento článok prebrali akosi to však opomenul uviesť. 

1 komentár:

  1. Podle mého názoru se onen odstavec z článku p. Michalky dá interpretovat tak, jak to činí p. Pejřimovský, ačkoliv si nemyslím, že to tak bylo myšleno.
    Zdá se, že je příčina v rozdílném chápání pojmu legitimita, který p. Michalka striktně váže na podmínku vyznávání katolické víry, zatímco p. Pejřimovský chápe legitimitu především dědičně. Navíc použitý výraz "trpěná" znamená v podstatě nelegitimní.
    Celkem rozumím obavám p. Pejřimovského, že by se v reálu mohla stát podmínka konfese záminkou k revolučnímu odstraňování nepohodlných vlád, domněle či skutečně nekatolických. V současném světě vidíme mnoho takových příkladů, byť záminky jsou různé (korupce, nedostatek demokracie apod.)
    Jestliže je dědičná monarchie nejvěrnějším odrazem katolického pojetí univerza, pak se i nekatolické monarchie drží v tomto ohledu správného principu. Pokud se nekatolický vládce ve svém vládnutí odchyluje od katolické mravouky, může být volán k zodpovědnosti, může mu být dokonce odepřena poslušnost, ale znamená to, že ztrácí legitimitu? To je, myslím, základní otázka celého sporu.
    Osobně se domnívám, že ne. Podobně jako otec, který se dopustil zločinů vůči svým dětem, může být souzen, ale nepřestává být jejich otcem. Lze si představit celou škálu řešení bez zpochybňování legitimity vládce nebo celé dynastie. Papežův zásah a sesazení vládce či dynastie se jeví jako nejkrajnější z krajních řešení, na což p. Pejřimovský poukazuje.
    Zajištění vlády na katolických principech bez ohledu na její formu bude vždy problém v zemích, kde katolíci tvoří menšinu. Myslím však, že pro katolíky bude i v takovém případě lepší nekatolická monarchie než částečné zastoupení v jiných formách vlády za účelem katolizace veřejné moci. Nevím jak aristokratické, ale demokratické vlády menšinám neprospívají a křesťanská politika v demokracii má tendenci slevovat ze svých principů, což prakticky znamená na ně rezignovat. Jediná možnost připadající v úvahu je územní autonomie nebo odtržení převážně katolické provincie, pokud ovšem katolíci obývají souvislé území. V takovém případě by připadala v úvahu i jiná forma katolické vlády než monarchie (otázka zní proč, když je monarchie z katolického pohledu přirozenější). Ta by ovšem zřejmě podléhala (bývalé) centrální vládě, kde asi nejlepším partnerem by opět byla monarchie, byť nekatolická. Beru proto schéma p. Michalky spíš jako výchozí bod k dalším úvahám, protože teoreticky méně přijatelné varianty mohou v praxi vést z různých důvodů k přijatelnějším výsledkům.
    Pokud jde o onu "neúmyslnou nekorektnost", evidentně se jedná o omyl, kdy autor pracuje s českým překladem uveřejněným na webu stjoseph.cz a diskuzí tamtéž, o čemž svědčí citace Michalkova textu v češtině, zatímco odkaz v záhlaví směřuje na slovenský originál.

    OdpovedaťOdstrániť